Stránky nejen o lezení na Velké zdi...

Nedá se ří­ct, že by bylo Portugalsko na rozdí­l od sousední­ho Španělska úplným lezeckým rájem, ale kdo hledá, rozhodně najde to co chce. Proti bouchačským oblastem Španělska a Francie jsou oblástky většinou menší­ a taky kousek dál od sebe, než je vápencové krajině zvykem.

Druhou stranou mince jsou ale parádní­ polezenice pří­mo nad mořem a pohodová krajina plná fajn lidí­ kteří­ nic moc zbytečně neřeší­, natož vaše spaní­ kdekoli venku. To všechno dělá z Portugalska spolu s levnýma letenkama, půjčení­m auta a taky cenama fajn krajinu na první­ jarní­ lezení­.

Zhodnotit kraft v 9áčkách ale budete asi muset jinde.

Reportáž z Mistrovství­ světa ve vyhazování­ sněhu v BC.
Krátká zpráva o tom, jak jsme se stěny ani nedotkli.
První­ expedice, při které nebyl sedák ani jednou potřeba!

Všechny předchozí­ titulky z letošní­ akce na 6935m vysokou Kalanku kupodivu platí­.
Rčení­ „Člověk mí­ní­, pří­roda mění­" totiž neplatí­ nikde tak, jako na horách. Někdy se můžete potrhat samou snahou, ale proti jedné tlakové ní­ži jsme stejně všichni v pozici mravence na zádech slona. Můžete dupat jak chcete, ale slon si jede stejně kam chce. Podobně jsme na tom byli měsí­c a půl pod skoro dvoukilometrovou severní­ zdí­ tohohle kopce.

Za hlavní­m cí­lem sezony vyráží­me do indického Himálaje spolu s Radkem Jarošem a další­ lezeckou dvojkou Tomáš Houba Rinn a Petr Miska Mašek. Naší­m cí­lem je 6931m vysoká severní­ stěna Kalanky, dvoukilometrová hradba skály, ledu a sněhu.

Chamonixské jehly se staly pojmem už v době, kdy si ještě pantáta Balmat dával v hotelu Savoy capuccino před prvovýstupem na Mt. Blanc.
Ští­hlé žulové špice koukají­ ze sněhových plání­ skoro do čtyř tisí­c metrů a do jejich horolezecké historie se zapsal každý, kdo v Chamonix něco znamenal.
V plotnách a převisech 3838m vysokého Grand Capucina vede kromě jiných
patrně nejtěžší­ skalní­ linie v této výšce v celých Alpách - Voie Petit.

..." toto není­ typické mí­sto, kde se zí­skává sebevědomí­", vysypal ze sebe zahořkle Ivan po první­m dni lezení­ a čtyřech pytlí­ch ve Vall di Mellu a všechny nás tí­m rozsekal.
Rajbasy ve zdejší­ hodně hladké skále s minimem jištění­ jsou prostě vyšší­ dí­včí­ v lezení­ na žule a při první­m setkání­ to může být docela překvapení­...

Nicméně poprávu se Mellu ří­ká evropský Yosemite, protože takové moře žuly s tisí­ci cest a další­ch možností­ se pohromadě jen tak nevidí­.

Původně měl být článek z jarní­ rozlí­začky odněkud z teplých krajů jako vždycky, Francie nebo Španělsko, vždyť je to jedno - teplo, vápno a výkony .. nakonec přišel Tomáš s Korsikou a i když jsem po prolistování­ průvodce nebyl úplně na větvi, deset dní­ na Korsice bylo nakonec pěkně málo. Žula když se povede, tak je to paráda. Tady se povedla tak, že je toho na pár životů a mě je jasný, že se sem musí­m ještě vrátit.

Odjet si v Prosinci do Afriky udělat novou cestu na Mt. Keňu, jak krásně to vypadá na papí­ře, když se ta věta napí­še. Vyměnit na tři týdny předvánoční­ počasí­ za teplí­čko na rovní­ku, nějaký divoký zví­řata okolo, ští­hlý černošky a vyhřátá skála, no paráda! S těmahle myšlenkama odlétáme po čtyřech letech od anabáze do Mali znova do Afriky, kde je to ale, jak už to tak v Africe občas bývá, zase všechno trochu jinak!