Larkya Peak – jak jsme to nevylezli

Pavel Jonák / 20.11.2011 / Kategorie: Expedice

Nejzajímavější je vždycky vyprávění o tom, jak někdo něco nevylezl, takže dneska to bude taky o tom!

Larkya Peak (co vlastně ani není Larkya Peak) odolal, ale až tak jsme se neflákali, takže o čem psát je. V prvním kole teda jenom krátkou story s pár fotkama, pozdějc to třeba vezmu podrobně.

 

 

 

 

 

Radek vždycky říká, že ty podzimní expedice stojí prostě za houby a vzápětí nějakou další vymyslí. Pravda je, že jsem termín vymyslel s ním, při domácím plánování se s chutí uvěří ledasčemu, takže... pomineme kratší dny, průserovější počasí atd...Vyrážíme na začátku října a už doma je těsně před odletem zajímavá komunikace s agenturou, co nám zajišťuje povolení na kopec a další organizační věci – prostě moc nekomunikujou... Protože s organizací expedice do Nepálu nemám moc zkušeností nemám, zůstávám klidnej a třetího září vysedáme v Kathmándů z ocelovýho ptáka uprostřed hinduistických svátků.

 

 

Datum i svátky jsou důležitý informace. Další důležitá informace je, že Miskovi jeden bágl s lezením nepřiletěl, vypadá to, že ho zabordelili někde v Dilí... Takže taxi na hotel a frrr do agentury, domluvit se co dál. Je jasný, že první zdržení je tady, bude se čekat na bágl, protože po telefonu nejde zjistit nic. Ok, já jsem v Kathmándů prvně, takže si užívám, Miska točí každým modlitebním mlejnkem kterej potká ve městě za přílet báglu a Radek se mi jeví, že si neužívá vůbec.

 

 

Na agentuře mezitím vyplývá, že přes všechny předchozí maily vůbec netuší která bije a pořád nás chtěj nacpat do varianty full servis se vším všudy včetně stanovýho městečka a snad i suchýho hajzlu. Vysvětlovat každýmu dalšímu asiatovi, že chceme pět nosičů do BC a permit na kopec, mě začíná taky uvádět do deprese, protože mám dojem známýho házení hrachu na zeď...tady teda spíš rejže... Obzvlášť po další informaci, že během svátků nejde zaplatit za permit, protože banka je zavřená (na internet banking se tady zeptat netroufám...) a vlastně i ministerstvo přes permity bude asi zavřený. (kdo by to byl řekl) Takže jestli vypadnem osmýho, tak to bude úplně nejdřív, ok sér, brífing hír tumórou at ten (ááá, všechny vás uškrtím...) - říká zas další usměvavá bestie, který nás zas nově předhodili. No, zkrátím celou situaci, po týdnu užívání si v KTM máme ukrojenou čtvrtku výletu a můžem i s Miskovým báglem desátýho vyrazit.

 

 

Pominu stránku dopravní z KTM do hor, která je taky sranda a už si to trekujem hore brehom i s šesti nosičema a jejich kápem Rastamanem, jak ho překřtil Miska z Raskumara. Vzhledem k nestíhačce zkracujem přístup do hor na tři dny, což je celkem soda i pro nosiče, kteří jsou zvyklí, natož pro Andrejs Jarošovou, která o sobě sama prohlašuje, že je kavárenská povalečka. Takže za tři dny z 1300 do 5200 a dál přes sedlo do Dharamsaly ve 4400, tady se dá odpojit z treku kolem Manaslu pod náš kopec, taková romantická procházka.

 

 

Po průzkumu, jak se dá dál vůbec dopracovat zbývá varianta přímo ledovcem co teče zpod Manaslu, což je pěknej opruz, protuže tudy už žádná pěšina nevede, ale jinak to nepude. Se dvěma nosičema vyrážíme napřed dolů do 4200, kde se Manaslu Glacier odpojuje a pak znovu krásnej výlet do 5100, kde chceme zakempit.

 

 

I nosiči mají trochu zapadlý očička, když jsme na místě. Jelikož děláme zkratku, nepřicházíme přímo pod kopec, ale do doliny vedle oddělené  hřebínkem, pionýrské výpravy postupujou stylem pokus – omyl asi všude stejně. Do poslední chvíle není vidět přes kulisu, že tady náš kopec není a naše výrazy v tu chvíli by potěšily každýho fotografa. Identifikujeme náš vrchol za hřebínkem kam vede od pohledu tak čtyřdýlkovej žlábek, takže se uklidňujeme, že jsme na to vlastně vyzráli a stavíme BC. To že jsme někde v 5100 a nástup by měl bejt kolem 5700 v tu chvíli neřešíme, takže je vidět že ta vejška asi nějakej vliv na palici má.

 

 

Balíme báglíky s částí matroše a ráno nastupujeme do žlábku. Cíl je hodit si materiál pod stěnu a okouknout stěnu. Radek zapíná hodinky ve výšce 5100 a vyrážíme sóliko napřed sněhovou pětačtyřicítkou, ale domělý čtyři dýlky nějak neutíkají...

 

 

Později už je ze sněhu solidní šedesátka ledu s občasným prahem a hřeben je pořád stejně daleko.

Když funíme vzhůru několikátou hodinu tobogánem kudy pro zbystření občas proskočí šutr, napadá mě, jestli je to sólo dobrej nápad. Na hřeben dolízáme nějakým sedmdesátkovým výšvihem a Radek suše konstatuje, že jsme v 5800. Pochybuju, že by tudy před námi někdo lezl, takže si můžeme zapsat první sedmisetmetrovej prvovýstup. Popocházíme vejš, abychom viděli přes návěj a padají nám brady.

 

 

Žulová obluda co se objevuje vedle vypadá nahoře jako raketa v kosmodromu, ale divný je, že na sobě nemá v našem směru oproti fotkám ani gram ledu, což je vzhledem k předpokládanýmu mixovýmu lezení dost blbý. Zeď vypadá jak osmisetmetrová sušenka poprášená moučkovým cukrem, no mňamka. Nějak nám to prostě přeschlo. Nevěřícně koukáme na možnosti a pak se rozesmějeme, je jasný, že takhle by to teda nešlo. Kdyby stále tahle stěna v Yosemitu, tak se rozhodně nemusí v tamní společnosti stydět, ale začínat tohle v -5C bez postelí s deseti nejty zavání nesmyslem. Na tom se shodujeme bez pochybností všichni a dodneška to považuju za nejlepší rozhodnutí, co jsme mohli na místě při danejch podmínkách udělat. Takže dolů, svazujem dva fixy a nejstrmějších 150m slaňovačka, zbytek klapeme znovu na předních hrotech po svých... Do kempu se vracíme za mírnýho sněžení solidně ucaprtaní těsně před setměním. Uvařit a spát, děcka.

 

 

Vypadá to, že se bude hledat náhradní program.

 

 

Po včerejším výletu a noci čerstvě v 5200 vypadáme po ránu tak jak vypadáme, takže ordinujeme restday a očumujeme další možnosti naší český dolinky. Po prvním fiasku s odhadem vzdálenosti už máme měřítko a poměřeno naším sedmisetmetrovým žlábkem se jeví dost kousků v okolí jako silně dlouhý a těžký kousky. Po zjištění, že moja Kateřina má zítra narozky se rozhoduju jí darovat panenskou horu místo těch věčnejch blbejch diamantů a ráno klapeme na druhou stranu co je nad naším bejskempem.

 

 

Sněhová šedesátistupňová stráň nemá chybu a vede přes několik výšvihů na vršek do 5639m. Sólo je přerušeno vždycky když nastane rovinka na nějaký muldě, kde odborníci vytuší trhlinu, já osobně žiju v klidu a nevědomosti. Miska s Radkem mi nechávají poslední kroky na vrchol a já vyhlašuju vršek za Katerina Peak. Nabízí se parafráze na známou větu Paroubka – která z vás to má?? Doufám, že originalita daru bude doma patřičně oceněna...

 

 

Radek nakoukal dole z kempu parádní pilíř, do kterýho je odsud pohled jak na dlani a studujeme možnosti směru.

 

 

Oproti našemu sedmisetmetrovýmu žlabu má tak dalších 500 navrch takže odhadujeme aspoň tak na tři dny lezení. Pomalu zjišťujeme, že linie žlábků okolo hrany navazuje a do hlavy se zahlodává další červ... Že by?

Na zítřek máme v záloze ještě další mixovku, co nakoukal Miska v závěru údolí, takže další den vyrážíme tam. Skalní začátek přes práh a ledovou stěnou vedle séraku se pár dýlek jistíme, potom zase sněho-ledo šedesátka pod horní mixy, kudy nějak prokličkovat nahoru.

 

 

Počasí se postupně nenápadně sere, což znervózňuje nejvíc Radka, protože celou cestu se motáme vyjetou bobovou dráhou od lavin. Kdyby začlo sněžit, musíme bejt hodně rychlí, abychom stihli zmizet a vyhlašujeme otočku při první vločce shora. Ta nakonec přichází u mixové bariery a my otáčíme. Na vršek je to ještě kus a nestíhačka v laviništi néni náš konicek, stop. Při slaňování se už shora sype nadrolenej pěnovej polystyren, ale dolů se dostáváme ještě včas. Při scházení do kempu už vypadá počasí čím dál hůř a plány na zítřejší pokus o pilíř má první trhliny. Sněží celou noc a celej další den a my začínáme tušit, že je vymalováno...