Mello není jenom Blocco

Pavel Jonák / 12.05.2010 / Kategorie: Hory

P1040930 Znova do Val di Mella – o tejden dřív než je megaakce Melloblocco a znova do vyšších pater, než jsou bouldry. Počasí hlásí celkem exkluzivní, takže až nahoru pod Qualido. Naposledy jsem tam byl před tolika lety nazpátek, že to sem ani radši nebudu psát...

...lezli jsme tehdy s Pavlem Weissrem Magic Line, to je dvacetidýlková paráda s nejtěžší dýlkou psanou za 9- a já sem si na svoje narozky udělal radost onsightem, takže nějakej vzpomínkovej optimismus by tu byl, to se vždycky hodí. Vnadím kluky na komfortní bivak pod Qualidem, na louku s kytkama, večerní vohně a romantičku.

Po třech hodinách pochodu krpálem koukáme na sněhy okolo a Hotel Qualido vypadá vevnitř spíš jako bazén, než jako komfortní obývák. Brodíme se v keckách sněhem a říkám si, jestli tady nejsme letos trochu brzo... Večer u ohně sušíme kecky pod osmisetmetrovou raketou nad náma se spoustou hvězd.

Nastupujeme do Artemisie – dvacet dýlek v plotnách s občasným převisem je psaných za 7+A2 nebo volně 7b+. Spodek je klasická Qualidní plotnovka, moc netrefuju start v první dýlce, takže míjím zprava tři bolty a ukloněným žlábkem mrskám až na štand. Cvakám dlouhou smyčku a spojuju v rámci urychlení rovnou s druhou, ikdyž ke konci si už připadám jako tažná lokomotiva. Rovnou za náma vyráží Dolfa s Markem, takže bude aspoň cestou s kým pořvávat.

Lezení odsejpá, ale nesmí se moc koukat pod sebe, kde je poslední jištění. Desetimetr odlezu není žádná výjimka, ale je pravda, že vážný místa jsou zajištěný slušně. Je to ale trochu jiná hra slajdovat na oblinách pět metrů od poslední presky.

Problém je voda co teče z pod stropu na sedmé délce, trocha ekvilibristiky na promočených stupech a nějak se dostávám přes převis zase do sucha. Další směr je vzhledem k charakteru jištění směs volnýho lezení a občasnýho opatrnýho háknutí, protože padat do skob co jdou vyndat rukou nebo koprhedu moc nesvádí k pokoušení síly gravitace.

Podle nákresu máme vylezenou nejtěžší část, jenže v horách se počítá až vršek, takže pádíme pár lehčích dýlek pod vrcholovou hlavu. Tady nastává znovu legrace. Podivná spára přes převis je psaná 7b, ale reálně s jednou starou skobou pro prvolezce je to spíš docela nepříjemná hákovačka po frendech.

Taky další papírově lehká spára za 6a vypadá spíš na slanění, protože lízt sprchovej kout plnej nachcaných drnů nás na škole neučili. Nakonec se odhodlává Jura a bagruje zmoklým humusem jak kráčející rypadlo. Doteď mě mrzí, že jsem ten mordor nevyfotil, ale dostat drnem na ksicht přes foťák mě nelákalo. Poslední dvě dýlky za 3 jsou placka bez jištění až nahoru, sranda je, že po ní všude tečou čůrky vody. Předtím jsem si myslel, že ve třetím stupni si budu připadat jistější.

Nahoře jsme v 7 večer, takže pár fotek a lana do slaňáku. Hoďku a půl slaňování a potkáváme se na zemi s klukama, zabalili to po sedmý dýlce. Další večírek v biváčku u ohně a ráno dolů. Tahle cesta v Qualidu byla fajn, ale vzhledem zajištění bych napsal to 7b+ spíš do závorky za 6b+A2, na volnej přelez jsou tady jinčí pecky.

Po Qualidu něco pro relax. Kousek ze San Martina směrem nahoru na Bagni di Massino nad několika serpentinama je krom skalek okolo taky El Schenun, asi 200 metrová žulová homolka s fajn relaxačníma cestama v položeným. Sympatická vzdálenost od auta (asi 20 metrů) a hustá nejtace dělá z tohohle na místní poměry kvaku docela dobrej cíl pro lezce pohodáře. Pětidýlku La coda del dinosauro dáváme na dvě a půl osmdesátky lana i se slaněním asi za hoďku, takže prima odpočinek, nebo romantika s nějakou kočkou. Tu tady nemáme. Klasa je psaná 6a+, ale cesta je mnohem lehčí, v Mellu teda měří klasu jiným metrem.

Někde jsem četl, že regenerace je nedílná součást tréninku, takže večer vlastně trénujeme co to dá...

Takže zpátky do Mella. Další neskutečná Melská klasika je Luna nascente na Scoglio delle Metamorfosi, hodina pod nástup se vyplatí, protože tenhle kousek ve spárkách všech rozměrů si zaslouží šest hvězdiček z pěti, a to nejsem žádnej ortodoxní spárař. Jediná prasklina třistametrovým krunýřem je psaná za 6b, ale pozor, tady už jsme v Mellu! V cestě není jedinej nýt a štandy na starých skobách občas nebudí důvěru, ale všechno se dá dojistit. Tohle už je ale ozajstný alpinismus, jak by napsal Kollerko, na nízký čísílko radši moc nekoukejte.

Kousek vedle je Dimori Degli Dei kde vede další klasika která má sexuální jméno Il Risveglio di Kundalini, vypadá super i když vede do traverzu, my si dáváme s Kocourem Pilastro del Bastogene - 230 metrů s nejtěžší dýlkou 7b. Solidní plotnovka s relativně dost slušným zajištěním, klíčová plotna je po přirostlých knedlíčcích všech velikostí. Ideál by bylo lízt ve stínu, protože na slunku protejkaj krystalky skrz kůži, takže v našem provedení AF.

Další výbornej terén pro naladění se na klasiky v Mellu je Pilastro del Pesfungi - mezi Sasso Remeno a San Martinem je po levé straně parkoviště pro pár aut a doleva deset minut pod stěny. Moderní směry s novýma nejtama do šesti dýlek, klasa zhruba od 6a do 8a+, takže si vybere každej. Odlezy v plotnách jsou sice i tady, ale klasifikace je tady trochu přejícnější vzhledem k datu vzniku, než nahoře v Mellu. Doporučit se tady dá skoro všechno, krom toho, z čeho občas chčije voda.